BALADA O IRSKÉ POUTI :
Poslechněte lidé drazí, příběh irské pouti naší.
snad případné zákazníky CK Mundo nevystraší.
Po obědě jsme vyrazili, od nás z domu, z Moravy,
v podvečer pak dorazili skrze Hradec do Prahy.
Krátce Plzeň, dlouhá cesta, za okny už svítá
a za další tři hodiny už nás Calais vítá.
Na trajekt jsme se nalodili, ještě než loď vyplula,
cesty první průtrž mračen po obloze připlula.
Plavba není nijak dlouhá, na obzoru Anglie,
hybaj rychle na palubu, svítí slunce, nelije!
Pak zas muka v autobuse, dvě hoďky ne Beachy Head,
hodina je tu dost málo, utíkáme tam i zpět.
Dál jen kousek, už náš vítá, první kemp na naší pouti,
sprcha, záchod na kód tajný, nohy možno natáhnouti.
Spí se sladce takhle vleže, ráno svítí sluníčko,
počasí je vskutku krásné, zdá se máme štěstíčko.
Za dvě hoďky už je tady, slavný Stonehenge, šutrů kruh,
všude kolem mraky lidí, auta, busy, čilí ruch.
Pak zas jízda autobusem, rádio Mundo vysílá,
za mixpultem Petr s Pavlem, stejně se však usíná.
Brecon Beacons, hory waleské, zrovinka nás vítají,
všichni, samo kromě Pepy, do pohor se soukají.
Na vrchol jsme se vyškrábali, mlha, vítr, hustý déšť,
poprvé se mění plány, rychle dolů nejkratší z cest.
Do Breconu přicházíme. Co vidíme? Hospodu!
Něž uplyne busu pauza, zažijem tu pohodu.
Modrý šíp se nocí řítí, do Pembroke se pospíchá,
žádný z jeho pasažérů, strachem ani nedýchá.
Vše se stíhá, žádné drama, nalodění začíná,
když v tom celník, starší dáma, oběť svou si vybírá.
Krosna letí z kufru na zem, asistent ji otvírá,
majitele přizve k sobě, pak se dlouze zadívá.
Fusky, trenky, prádlo teplé, nechybí ni pláštěna,
ideální vybavení do větru, vlhka, studena.
Nejsme žádní teroristi, na palubu jsme vpuštěni,
zanedlouho ve spacácích válíme se po zemi.
Před přistáním u irských břehů, vzbuzeni jsme rozhlasem,
slunce svítí, od začátku klame nás ta divná zem.
Prvním cílem v tomto kraji, jest městečko Kilkenny,
kostel, hrad i katedrála, zatím žádné dolmeny.
Pak pahorek Rock of Cashel, bývalý toť králů hrad
and long way to Tipperary, tam budem dnes kempovat.
Vlahý večer, slunce svítí, láhev moštu popíjíme,
o tom co nás zítra čeká, naštěstí nic netušíme.
Je tu středa, tůry třeba, do Killarney míříme,
přijíždíme, prší, chčije, průser teď už tušíme.
Odvážlivci míří do hor, nám však stačí Muckross house,
projdeme se k vodopádu, přijde i pár v dešti pauz ?
Ještě kouknem na opatství, blázni už se vrací z hor,
je to jasné, není pochyb, člověk není vodní tvor.
Po tom mokrém odpoledni, přejíždíme do Tralee,
tady je to ale stejné, sluníčko je v ... jeteli.
Ráno mraky všude kolem, voda ale nepadá,
vyrazíme, uvidíme, ... procházka dnes odpadá.
Otužilci v moři plavou, na Slea Head jsme jeli busem,
my jdem mrknout na útesy, čas moc není, takže klusem!
Pak Gallarus Oratory, šutry chytře sestavené,
přestože jsme stále v Irsku, uvnitř jistě nezmokneme.
Krátce přístav, město Dingle, předtím kostel Kilmakedar,
večer párty, spousta sýrů, nechyběl i skvělý chedar.
Po krátké noci je tu pátek, na programu další tůra,
jenže hory, jak už zdá se, budou naše noční můra.
Hora Brandon jmenuje se, když ji ráno z kempu zříme,
dohoda zní celkem jasně, s chutí vstříc ní vyrazíme.
Potvora se ukázala, nasedáme do busu,
zanedlouho vyrážíme mokrou travou do hnusu.
Trávou, blátem, po silnici, nabíráme zvolna výšku,
z nebe padaj proudy vody, marně vyhlížíme stříšku.
Potom Pavla osvítilo, konečně velí na ústup,
v tomhletom větru a dešti, dál by šel fakt už jen hňup.
Po poledni jsme zpět v kempu, co s načatým hnusným dnem?
Zajedem do centra Tralee, výtečně se nadlábnem!
Večer ještě, místo zítřka, Ardfert katedrála,
občas slunce vykukuje, srdíčka nám pookřála.
Ráno fajné, v mracích díry, naše naděj žije.
Sotva jsme však zabalili, tak už zase chčije.
Nákup v Tescu, v Adare domky, šineme se na sever.
A i mraky, včetně deště, mají zdá se stejný směr.
Místo na něž se moc těším, Mohérové útesy.
Smiluje se irský bůžek? Sluníčkem nás potěší?
Světe div se, stal se zázrak, mraky už se trhají,
skály sluncem ozářené tentokrát nás vítají.
Večer jdeme na procházku, přímo z kempu v Doolinu.
Máme štěstí, pozorujem vodní hrátky delfínů.
Po setmění do hospůdky za muzikou míříme,
zítra pozděj odjíždíme, tak to ráno dospíme.
Hned po ránu přišla průtrž, promočeni balíme,
haldu vlhkých ztuchlých věcí, co už tři dny sušíme.
Zastávka na Fanore Beach, šílenci se koupají.
Mezitím si zmrzlé dívky v buse fleecku hledají.
Od majáku Black Head potom, vystoupáme strmě vzhůru,
to jsme si zas vyrazili na jednu prý krátkou tůru.
Sotva krpál vyfuníme, čumíme s hrůzou doprava.
Zase už sem jedou s vodou, tohle je fakt otrava.
Leje ale jenom chvíli, slunce leze z mraků ven,
což už potom, zaplaťpánbůh, vydrží nám celý den.
Pulnabrone dolmen, Kilfenora, kříže, hroby stále jen,
těšíme se do přírody, zítra přijde její den.
Je tu ráno, den desátý, čeká tůra nejtěžší,
černá mračna ze zapádu, skutečně nás netěší.
Národní park Connemara, zatažená obloha,
zanedlouho mokrý cirkus, může začít odznova.
Lehčí výšlap, čtyři hoďky, nakonec to vyhrává,
ale i na téhle trase, člověk s živly prohrává.
Prší, prší, jen se lehe, konec v nedohlednu,
utopím se v rašelině, zplesnivým, či jinak zhebnu.
Nakonec vše přežíváme, zdrávi však jen fyzicky,
prázdný pohled kolemjdoucích značí problém psychický.
Zlomeni a unaveni, zpět do kempu míříme,
cestou chvilka u opatství, skrz liják ho vidíme.
Chystáme se už na kutě, leje stále víc a víc,
už ani nenadáváme, zpíváme si z plných plic.
Ráno sluníčko nás vítá, i když trochu nesměle,
přesto radostněj se leze, ze stanu, ne z postele.
Dopoledne v městě Galway, metropoli kulturní,
v ulicích se zpívá, hraje, irish breakfast chutná v ní.
Odsud delší přesun busem, do Clomnacnoise kláštera,
irské kříže, slunce pálí, super, skvělé, nádhera.
Večer v kempu u jezera, nad nímž slunce zapadá,
bez komárů snad tak nějak romantika vypadá.
Potom párty, zapíjí se, dcera pana průvodce,
řidič Honza vybarví se. Z whiskey ? Z piva ? Po vodce ?
Naše pouť se k cíli blíží, čtvrtek je pln výletů,
hned po ránu Hill of Tara, bloudíme ... ááá už jsme tu.
Potom nad plán navštívíme, slavní hroby chodbové,
jdeme pozdě, už čekají autobusy dobové,
ty nás rychle, za pár chvilek, přímo k hrobce dopraví,
tam už čeká průvodkyně, přivítá nás, pozdraví.
Areálem provede nás, Petr všechno překládá,
chodbou se však projít nesmí, to by byla paráda.
Potom hrad Trim navštívíme, obejdem ho třikrát vůkol,
vyfotíme, prohlédnem si, čímž je splněn další úkol.
V podvečer pak čekají nás Powerscourtské zahrady,
potkáváme v lůžkobuse další české nomády.
Večer v kempu zima velká, od pusy se kouří
a tak všichni, celkem brzo, do spacáků se noří.
Pátek ráno, slunce svítí, poslední dnes máme tůru,
a jak vidno, irští bozi, chystaj další habaďůru.
Než jsme kempik opustili, mraky zase připluly,
přesto plni odhodlání, pohorky jsme obuli.
Do Glendalough zamíříme, na prohlídku společnou,
pak se do hor vypravíme, už ne s náladou výtečnou.
Zataženo, mraky černé, asi začně zase chcát,
nevadí, však poutník český, v dešti, slotě chodí rád.
Vyšplháme strmě vzhůru, stovky schodů dřevěných
a už prší, buďme rádi, že nepadá třeba sníh.
Už je to tu, už se blíží, poslední noc v irském kempu,
báseň tuto, dosti dlouhou, dokončuji v rychlém tempu.
Ještě není zcela konec, Dublin a Londýn na nás čeká
a pak domů, na Moravu, cesta vstkutku předaleká.
Za pozornost děkuji vám, to je mojí básně konec,
zazvonil bych, nenašel jsem ale ve své krosně zvonec.
PŘÍDAVEK
Píšu další básně sloky, na posluchačů přání,
zkusím i o zbytku cesty, napsat něco k pousmání.
Balíme věci, cesta dlouhá, odjez o půl deváté,
přijížíme do Dublinu, Pavle kampak spěcháte?
Víc než devět hodin pauza, času dosti k poznání,
Pavlovi však je to jedno, k Trinity college uhání.
Vyrazí svou chůzí volnou, za chvíli se ztrácí v dáli,
snažíme se držet kontakt, sotva dech jsme popadali.
Potom rozchod, každý tráví, pobyt v městě podle svého,
popíšu vám tedy příběh, našeho dne dublinského.
Do muzea národního vedou naše první kroky,
kousky lidí, v rašelině pochované dlouhé roky,
ve vitríně vystavené, na živo tam vidíme
v myšlenkách do Connemary nakrátko se vracíme.
Pak se k hradu dublinskému, pěšky přesunujem,
naposledy Heritage card z kapsy vytahujem.
Prohlídka až za hodinu, čas nám nějak utíká,
obejdeme v mezičase, katedrálu Patrika.
Poté co si s průvodkyní, celičký hrad prohlédneme,
kolem druhé z katedrál až dolů k řece jdeme.
Jsme u vody, z šedého nebe začíná zas krápat,
irské sklony k emigraci nelze nežli chápat.
Pak se chvíli potulujem, od řeky Liffey na sever,
teprv když nám v břiše kručí nabíráme jižní směr.
Do Temple Bar, slavné čtvrti, na oběd se vydáme,
v jídelníčcích Dublin Coddle dlouho marně hladáme.
Až v jednom ze starých barů nakonec se poštěstilo,
to co nám však na stůl dali, docela nás vyděsilo.
Prý něco jako náš guláš, kdo to probůh mohl psát?
Tomu bych rád tímto vzkázal : skoro se to nedá žrát!
Hodina dost pokročila, k večeru se blížíme,
kde jsme z busu vyskočili, všichni už zase stojíme.
Následuje krátký přejezd k dublinskému přístavu,
sluníčko se dere z mraků, chytáme se za hlavu.
Trajekt bude odplouvati za necelou hodinu
a ta mrcha, při západu, nasvěcuje hladinu.
Už se pluje čtyři hoďky, loď se houpá, třese,
irské mraky do Londýna ostrý vítr nese.
Do busu se navracíme, do nosů nás praští puch,
až v Londýně přijde do plic po ránu zas čerstvý vzduch.
Parkujeme za Hyde parkem, slunce nás hned láká ven,
na truc se mu schováváme, do centra metrem pojedem.
Bez davů lidí pohlížíme na parlament přes řeku,
zato z fronty u London Eye už po ránu je do breku.
Kašleme na kolotoče, svezeme se lodičkou
u Toweru z ní vystupujem, už za chvilku kratičkou.
Obejdeme hrad dokola, metro marně hledáme,
takže zpátky na Trafalgar, double deckerem se vydáme.
Pak stutečně dorazila, irská mračna větrem hnaná,
nevadí, vždyť londýnský déšť v muzeu se překonává.
Mumií už plné hlavy, metrem jedem na Picadily,
místo pohor zplesnivělých, nové jsme tu zakoupili.
Čas pokročil, rychle utek, v Londýně nám celý den,
v šest se mělo odjížděti, chybí Hanka s Tomášem,
kterým čáru přes rozpočet dělá metra výluka,
támhle jsou, už utíkají, nepropuká panika.
Modrý šíp už zase chvátá, Honza pedál přišlápnul,
je to dobré, nehrozí už, že by bez nás trajekt plul.
Během plavby po kanálu, hodinu jsme vrátili,
co jsme si pro pouť po ostrovech, od života půjčili.
Copak by se o tom čase vypůjčeném napsat dalo?
Budu stručný, stejně asi, tuhle hoďku zrovna chcalo.
Pohodové noční plutí, nikdo ani neblije,
před půlnocí už nás vítá, země sladká, Francie.
Teď už jenom dlouhá cesta, už nebude o čem psát,
i když bude Honza řídit, stejně budem všichni spát.
Závěrem chci až k vám domů, šťastný návrat všem popřát
a Petrovi, ať příště s Mundem, každý z nás zase jede rád.